1. ROK 1986/87
Bylo, nebylo, dávno tomu ….. Ale tak ne! Bylo, je a já věřím, že ještě bude. Ale tehdy to teprve začalo….
Barrandovské sídliště mělo první paneláky a já měla šestiletého Tomáše. 1. září byla otevřena první barrandovská základní škola, I. a II. ZŠ. na Chaplinově náměstí. Prvňáků bylo moc a nikde žádný sportovní oddíl, hudební škola nebo jiná možnost mimoškolní činnosti. Vyvstala pro mne tedy otázka co bude Tomáš dělat? Já sama jsem závodila mnoho let v atletice a chodila do Lesního oddílu a tak dozrálo mé rozhodnutí. 15. září 1986 jsem se na hřišti u školy sešla s Tomášovými spolužáky. Přišlo tehdy 33 dětí. To nebylo jako dneska v září 2002, kdy máme nováčků poskromnu, protože mimoškolních kroužků je moc a dětí málo. Tehdy se na sídliště stěhovali mladé rodiny a dětí se rodilo více než dnes. Třídy praskaly ve švech, měly 35 dětí a postupně se musely i přistavovat další třídy v prostorách na chodbách školy. Takže sehnat 35 dětí vlastně nebyl takový problém.
Běhali jsme, skákali jsme, hráli jsme si. Sportovní oddíl 1. ročníků byl založen. Od té doby jsme se scházeli pravidelně 2x týdně. Když nastal podzim a venku bylo nevlídno, přestěhovali jsme se do rozšířené chodby ve škole, protože tělocvičny ještě nebyly hotové. Teprve 2.2.1987 nastal ten slavný den naší první návštěvy tělocvičny. Bylo to báječné. Dětí bylo stále okolo 30,spíš více, a tak jsme opravdu potřebovali prostor. Často jsme cvičili na písničky z magnetofonu. Ku podivu to bavilo i kluky.
S vedením dětí mě nějaký čas pomáhala moje kolegyně z práce na dětské rehabilitaci Saša Klímová, ale dlouho to nevydržela. Mě to s dětmi bavilo i když jsem měla různé problémy. Z práce, kde jsem měla zkrácený pracovní úvazek, jsem běžela do školky pro tehdy tříletou Helču. Většinou jsem si jí „hodila“ za krk a honem utíkala do družiny ve škole. V družině jsem vyzvedla děti a šli jsme sportovat.

Balý Radek Beránková Petra Bláha Viktor Borek Vladimír Čečáková Zuzana Čupka Pavel Friessová Renata Habartová Michala Havelka David Haüslerová Kateřina Hejda Pavel Horynová Linda Junová Martina Klaudová Petra Kubíčková Jana Ladman Jakub Markovičová Martina Molnárová Markéta Müller Jan Nižaradzeová Andrea Novotná Jarmila	Oklešťková Ivana Pátková Pavla Pavlátová Lucie Phillipová Lenka Raisigl Lukáš Roušal Richard Ryšavý Lubomír Řipová Veronika Stárková Alena Smolík Tomáš Smutná Eliška Synecká Aneta Špiclová Veronika Štolbová Karolína Švejdová Marcela Vadas Tomáš Vadasová Helena Válek David Veselý Zdeněk Zálešák Jan Žežulka Petr
pomocník David Rotsčild

Ještě dnes si živě vzpomínám na cestu po schůzce domů. Bydleli jsme tehdy v rozestavěném domku v Pražské čtvrti mimo sídliště. Domů jsme se brodili blátem přes stavbu a v zimě proti silnému studenému západnímu větru. V jedné ruce jsem táhla Tomáše a v druhé Helču. Kde jsem tehdy brala tolik energie netuším. Z tohoto období se u nás v rodině dodnes vypráví historka na náledí. Šla jsem se svými dětmi a vysvětlovala jim jak si na kluzké cestě musí dávat pozor,aby neupadli a nezranili se. Samozřejmě to pak ujelo mně a při nekontrolovaném pádu jsem oběma málem zlomila ruce.
Náš sportovní oddíl byl dlouho jediným kroužkem na škole. Po čase se začaly zakládat další zájmové skupiny a též Pionýrská organizace. Jinak to tehdy za socialismu nešlo. Ale jako první oddíl školy jsme měli své postavení a já jsem si program pro děti dělala po svém, bez ohledu na nějaká pionýrská pravidla. Několik kroužků se zase rozpadlo, my jsem však vydrželi.
Začala jsem přemýšlet co budeme dělat o prázdninách. Maminky několika dětí byly učitelky ve škole i ve školce a tak jsme díky nim a hlavně díky paní Friesové jeli o prázdninách na týdenní pobyt do Krkonoš na chatu jménem Hoblinka u Malé Úpy.

TÁBOR – HOBLINKA 4.7.-11.7. 1987

Vlastně to v pravém slova smyslu ani tábor nebyl. Děti ukončily 1.třídu a já si netroufala s tak malými dětmi na nic náročnějšího. Bylo to takové malé týdenní soustředění tak trochu na zkoušku, zda by to vůbec šlo. A šlo to. Bylo to prima. Bydleli jsme v krásné dřevěné horské chatě, která se jmenovala Hoblinka.( Po mnoha letech jsem se dozvěděla, že vyhořela a bylo mi moc smutno. Byla to opravdu pěkná chaloupka.)
Paní kuchařky nám vařily moc dobře. Velmi brzy pochopily, že já jsem žrout a tak si dodnes pamatuji ty obrovské porce, co mi nakládaly. Yo na horách rychle tráví.
Jela s námi ještě Jindra Horynová což byla máma Lindy a Kajky. Pomáhala mi s dětmi a hlavně dokázala přežít moje výmysly. No prostě zlatej člověk.
Program byl náročný. Na prostranství u chaty jsme sportovali - skákaly přes švihadla, házeli míči, cvičili rozličná cvičení apod. Taky jsme však dělali různé testy s všelijakými otázkami o přírodě, dopravě, zdravovědě a bůh ví o čem ještě. Učili jsme se i morseovku a různé uzle. K tomu všemu jsme denně dělali tůry po Krkonoších a průzkum přírodních krás. Aby děti uměly dobře rozpoznat stromy, učily se, že smrk je rozcuchaný kluk a jedlička je učesaná holčička.
Po dlouhých tůrách po kopcích nahoru a dolů nás bolely nohy. Já jsem navíc často nosila svou malou Helču za krkem. Tak jsme si pokaždé sedli před chatou a utrmácené nožičky si pořádně uvolnili a rozcvičili. Po pěti minutách zase všichni řádili jako by nikde nebyly. Přemýšlela jsem jak je pořádně utahat, aby byl od nich na chví li pokoj a já si mohla konečně na chvíli odpočinout. Proto jsem uspořádala závod Ralye do vrchu. Vybrala jsem cestu do pořádného kopce. Každý si vybral nějaké závodní auto a stal se Niky Laudou nebo Fitipaldem. Pak se jeli rozjížďky, semifinále a finále. Jenže mě jako vždy děti převezly. Běhaly do vrchu jak o život velmi zaujaté soutěží, ale unavená jsem byla já a Jindra.
Jakmile vysvitlo sluníčko cákaly se děti nahaté v bazénku u chaty. Když se pak po letech viděly na fotkách, nevěděly jestli se mají stydět nebo smát. No prostě první léto s oddílem se vydařilo. Na závěr se sečetli body, rozdali diplomy a už jsme se všichni těšili, až se po prázdninách zase sejdeme.