V těch letech plných hrůzy se poctivý kapitán námořní obchodní lodě probíjel se svou lodí a ostřílenou posádkou klidnou hladinou k obzoru. Bůh sedící na obláčku nad tímto obrazem se moc nebavil touto nudnou podívanou, a tak se rozhodl, že si trochu pohraje s bitelností lodě. Seslal přímo nad loď stra,šnou tropickou bouři, ale jeho žena-bohyně všeho mladého a milovaného-si však oblíbila nejen kapitána, ale celou loď-její posádka, krásná malovaná prkna, panna na přídi. . . . Nemohla se dívat jak její manžel zničí tu krásu zhotovenou pod nejdovednějąíma rukama dělníků na zemi. S poodhaleným ňadrem si nabrala do dlaně kousek oblakoviny rozfoukla ho po lodi; ta se vzápětí zvedla do výšky několika stop a naprosto v klidu si proplouvala ranní oblohou, když zrovna vycházelo slunce.

[Ferda]